Vánoce

Vánoce jsme oslavili v márnici na horách

Napsala/napsal:

Zbývá posledních pár dní kalendářního roku. Nastává čas oslav, bilancí a příprav na nové začátky. I my jsme vyrazili slavit. Spojili jsme oslavy Vánoc s oslavami zimního slunovratu, prosincová výprava se tak nesla ve slavnostním duchu od začátku do konce.

Autobus nás z Černého mostu odvezl až do Vrchlabí a i když se pro některé zdála cesta ze začátku náročná, až nezvladatelná kvůli nemožnosti se po celé dvě hodiny v dopravním prostředku nasvačit, netrvalo to tak dlouho a mohli jsme vystoupit v zasněžené krajině severních Čech. Všichni jsme byli z množství bílé krásy unešeni.

Po prvním hodování v podobě svačin z domova jsme vzali batohy na záda a zimní nocí jsme vyrazili na cestu do Dolního Lánova. Komu se zdála cesta autobusem dlouhá, tomu připadala cesta do Lánova nekonečná. Většinově jsme se ale shodli, že kdybychom byli doma, bylo by to daleko pohodlnější, však neviděli bychom sníh, tolik světýlek, poníky, kozy ani černou kočku a že to za to stojí.

Jakmile jsme zahlédli věžičku kostelíka, ke kterému jsme mířili, vlna radosti z cíle na dosah nám pomohla překonat poslední výšlap a pozdní večer nást tak přivítal u kostela Svatého Jakuba, na hřbitově. Co jsme chtěli dělat na hřbitově? Inu spát! Rozsvícená okna staré márnice nás srdečně vítala. V prostorách, které dříve možná budily hrůzu nás čekalo teplo a hlavně možnost shodit batohy, dojíst vše, co se ještě nesnědlo a zachumlat se konečně do spacáků na měkkých matracích. Dorazili jsme do cíle, do staré márnice, která už nějakou dobu slouží místním skautům jako parádní klubovna.

Sobota byla srdcem oslav. Nejprve jsme museli vyluštit, co nás o víkendu čeká. Pomohly nám k tomu hroby skrývající nápovědy.

Povídali jsme si o zimě a jejím významu, o dlouhých nocí a pomalu se navracejícím slunci. Vyráběli ozdoby na večerní slavnostní tabuli a vybírali které poleno je to pravé vánoční. A důležité bylo také připravit bramborový salát!

Setmělo se brzy, jak už to v zimě bývá a my vyrazili do nedalekého lesa prožít kouzlo nočního lesa. Bludičky nám zanechaly vzkaz a les plný světýlek. Každý mohl do lesa vstoupit a navštívit tolik světýlek, kolik se jen odvážil. A co u těch světýlek titiáci našli? Své dárky! S úsměvy a těšením se na otevření dárečků byl čas se vrátit na slavnostní večeři.

Srazili jsme stoly, zapálili svíčky, oblékli jsme se do slavnostního a spálili v krbu to, co už si s sebou do nového roku nechceme brát. Vzhozením vánočního polene do krbu spolu s našimi přání byla zahájena titiácká vánoční večeře. Po Opičákově proslovu plném krásných slov jsme si připili horkým jablkem a pak se pustili do skutečného hodování. Se spokojenými břichy bylo na čase nakouknout, jaké radosti se skrývají pod obaly dárků.

Byli jsme rádi, že jsme spolu. Kdo chtěl, mohl se po večeři ještě podívat ven, k tajemné spirále k vnitřnímu světýlku každého z nás.

Nedělní ráno přineslo balení a uklízení. Venku začínala pěkná chumelenice. Statečně jsem se zabalili do teplých ponožek, čepic a rukavic a vyrazili zpátky do Vrchlabí na autobus. Cesta přes pole připomínala opravdovou polární expedici. Přes noc napadl nový sníh a stále ještě padal další. Všude bylo bílo a ticho.

Zvládli jsme to. Na autobusovém nádraží jsme trošku zmrzlí poobědvali a nedočkavě vyhlíželi ten správný autobus domů. Přijel a přijel včas. Za jásotu jsme naložili naše batohy a hrnuli se dovnitř, do tepla. Spokojeně jsme se usadili na sedačkách a jen málokdo neusnul. Cesta uběhla rychle a už nás opět vítala Praha. Bez sněhu. A tak i když by někteří ještě před pár hodinami dali cokoliv, aby mohli být v Praze, při pohledu na šedé ulice bez sněhu se přeci jenom trochu zastesklo po té divoké, ale krásné bílé pustině severu…