Prožili jsme pravou ladovskou zimu ❄️A bez sněhu!
Ladovská zima bez sněhu? Ano, jde to.
Při plánování lednové výpravy, na kterou jsme chtěli vyrazit na chalupu do Staré Paky, poblíž Krkonoš, jsme se těšili především na zimní radovánky a sníh. Sněhu přeci bude určitě na konci ledna kupa. Právě zimní radovánky si člověk hned spojí s pár z mnoha obrázků fenomenálního malíře a ilustrátora Josefa Lady. Spousta lidí z malé vesničky, kteří se koulují, sáňkují, či staví sněhuláka. A přesně to jsme chtěli zažít.
Jak už to tak ale občas bývá, když si něco hodně přejete, život to zařídí trošku jinak. Dva týdny před výpravou se oteplilo a my si mohli užívat krásných slunečných dní. No, ale sníh nezbyl téměř žádný. Avšak nezalekli jsme se nic, vyřešili to po svém a zimní radovánky si užili i bez sněhu!
Díky pátečním pololetním prázdninám jsme mohli vyjet už ve čtvrtek večer. Cestou se až na ztrátu mléka, které nám přejel autobus, nestalo nic zajímavého. Den jsme zakončili krátkým povídáním o panu Ladovi a nechybělo čtení na dobrou noc z jeho knihy Bubáci a hastrmani.
Pátek jsme strávili v okolí chalupy. Hned po ranním protažení někdo zjistil, že po svahu před chalupou se dá skvěle klouzat, a než stihli vedoucí zakročit, všichni měli oblečení od hlíny, ale zato úsměvy od ucha k uchu. Sáňky a sníh se tedy jednoznačně přeceňují.
Titio – sníh 1:0.
Dále se odehrál velkolepý vesnický hecboj, kde všichni Titiáci porovnali své schopnosti ve dvanácti disciplínách složených čistě z aktivit z ladovských vesnic (například nošení dřeva, lovení divočáků, plašení špačků, či zatloukání hřebíků). Nutno podotknout, že každý je dobrý v něčem jiném a všichni se umístili v alespoň jedné disciplíně na prvním místě.
Následovala hráškový krém a polední klid, který si vedoucí náležitě užívali u okna na sluníčku. Po nasbírání sil jsme se opět vrhli do akce, a to konkrétně ve formě pořádné koulovačky. Opět jsme si poradili i bez sněhu a k výrobě koulí použili staré noviny, které se poté spálily v krbu. Titio tím získalo další bod a před sněhem vede 2:0.
K zářnému hattricku došlo ihned poté, kdy se vyráběly dřevuláci všech tvarů a velikostí. Sníh byl nahrazen dřevem, uhlí hřebíky a mrkev klacíkem. Zbytek večera jsme strávili hraním na kytaru.
Sobotní den se nesl v duchu putování, neboť jsme vyrazili na výlet po okolí. Zmrzlý led na cestách nám chvílemi zpříjemňoval a chvílemi znepříjemňoval cestu podle toho, jestli se člověku podařil dlouhý skluz a nebo se namáz na zadek.
Po trase jsme měli několik zastavení. První bylo u starého kamenného lomu, kde se občas nalezly i nějaké ty drahokamy. Pán, který bydlel poblíž a v minulosti tam i pracoval, nás pozval k sobě do garáže, kde nám ukázal svou sbírku drahokamů z celého světa. Také nám poskytl znalecký posudek na kameny, které jsme našli my a o kterých jsme si mysleli, že jsou alespoň trochu neobvyklé a mohly by mít aspoň nějakou cenu. Bohužel znalec pronesl pravdu, „jsou na nic“.
Další zastávka byla u hradiště Levín, kde jsme si dali oběd, a ověřili, kdo by byl schopný rozdělat oheň pomocí své KPZ. Nikdo. I když jsme měli sirky, zapalovač i březovku, dřevo, které jsme našli v okolí a chtěli podpálit, bylo moc mokré, takže i přes urputnou snahu Šáši a Opičáka se oheň rozfoukat nepodařilo.
Poslední zajímavostí, kde jsme se zastavili, byl pomník spadlého ruského letounu. Ent byl ve svém živlu a vysvětlil nám tedy parametry daného stroje a s pomocí tabulky i příčinu pádu.
Po návratu na chalupu propukla válka. Bojovali jsme proti prázdným žaludkům. Naštěstí počty vojáků na obou stranách byly vyrovnané, takže když armádní generál Zombík vymyslel bojový plán, jak s pomocí svých nadporučíků a vojínů zajistit zásobování surovin na vaření i kuchyňského náčiní a dobýt potřebná území, klíčový byl především sporák a dřez, úspěšně jsme boj vyhráli. Pokořili jsme prázdné žaludky pomocí vydatné zelňačky. Zbylo dokonce i na snídani.
Poslední večer nám Mája představila Imbolc. Gaelský svátek oslavující narození malé Brigitky. A kdo je Brigitka? Zeptejte se titiáků, oni už ví! Posledním programem nás provedl Opičák. Mluvil o kultuře Titia a hodnotách našeho fungování. Program byl určena primárně ostatním vedoucím, ale nakonec se zúčastnili i téměř všechny děti, jejichž zájem nás příjemně potěšil.
V neděli už nás bohužel čekalo pouze balení, úklid a řezání dřeva. Na nádraží jsme rozhýbali posledních pár ladovských obrázků a byl čas vyrazit domů. Ve vlaku do Prahy si někteří dopřáli poslední radost v podobě sušených červů z minibaru Českých drah. Posledních pár mrknutí, “Dámy a pánové, přijíždíme do stanice Praha – Hlavní nádraží…”, vyhnout se lidem s taškami, uhlík, kruh a “Co chceme?” … “Páchat dobro!!”
V zimě, létě, na podzim i na jaře!