sláma

Do slámy a na dráhu

Napsala/napsal:

Zásoby, tábořiště a průzkum okolí

Pohodová cesta vlakem rychle uběhla a my si to kráčeli k místu, kde jsme byli domluveni se starostkou, že můžeme rozbít tábor. Dokonce jsme si domluvili, že bude posečeno – což v tomto víkendovém dobrodružství bude hrát důležitou roli… 

Po cestě jsme našli zásoby, které na nás čekaly a po důkladném zvážení jsme vybrali to nejlepší místo. Titiáci si hravě poradili se svými stany a mohlo se jít na prohlídku okolí. Skalky, pole, opuštěná maringotka a především rybník, kterému nikdo místní neřekne jinak, než Podhůrka. My naštěstí měli certifikovanou průvodkyni (tj. na místě žije minimálně 10 let) a tak jsme to všechno věděli. 

Na zpáteční cestě se zcela neplánovaně rozjelo mistrovství Zlatá sláma (i když se jedná o seno…). Jubilejní ročník proti sobě postavil tři nejlepší týmy, komentátorské stanoviště žhavilo atmosféru (zdravíme Nestora!) a hráči byli odhodlání odnést si zlato. Nás vedoucí by něco takového vůbec nenapadlo, kdyby Titiáci neprojevili tak velký zájem o dělání hromad a válení se ve seně. Řekli si o to!

 

Na koněspřežku!

Další ráno jsme se vydali okružní výlet. Cílem byla koněspřežná dráha, třetí veřejná dráha v celé Evropě! Ne že by z ní moc zůstalo (začalo se na ní jezdit 1830!), ale jen cítit magii toho místa a prozkoumávat staré náspy… Prve jsme ji však museli najít. Naučili jsme se s mapou a buzolou a po cestě určovali azimuty, abychom na křižovatkách dobře odbočili. Ani přetrvávající deště nás nevyhodili z rytmu, nejsme přeci z cukru, že jo. Hledali jsme ztracené náhrdelníky, šli po stopách koněspřezky a vytvořili pár vlakových souprav – koně, nákladní i osobní vozy. Výlet to byl pěkný, ale náležitě nás zmohl. Véča, zuby a s… světýlka? Rozežehla se, tak jsme je posbírali. 

Balíme, orientujeme a pokešusujeme

Ráno balíme sakypaky a hledáme podivné kleštičky podle schématické mapy louky. Orienťák, jako za stara. Jako by těch map už nebylo dost! Svítí sluníčko, tak se nám dokonce podařilo vysušit stany. Vydáváme se k nádraží a v jeho blízkosti nám šefkuchařka předává vařečku. Máme za úkol ze všech těch surovin vytvořit světoznámé pokešusy! Protože poke měl už každý. Byla to docela výzva, ale společnými silami se nám to zdárně podařilo a každý si vytvořil takové dílo, které chtěl – protože na estetickém zážitku při obědě víc než záleží. Celý víkend nám časově tak nějak všechno vycházelo akorát a i vlak jsme stihli just in time. V něm jsme si krátili chvíli hledáním samolepek s QRkem, což je dost možná začátek jedné přezdivky. Uvidíme. Dobře bylo.