Setkáváme se na Smíchovském nádraží. Vedoucí přijeli pospolu, rovnou z víkendové porady. Tam se jim podařilo rozluštit i mapu, kterou jsme našli v sadech za klubovnou, jak nám řekla Přezdívkova babička. Mapa od pokladu! Ale co je to ten poklad? A jak ho najít? Jisté je, že nás ten den čekalo velké dobrodružství. A taky že jo.

Vlakem jsme dorazili na zastávku Karlštejn. Tam jsme si zjistili odjezd vlaku zpátky, abychom věděli, jak dlouho můžeme spolu na karlštejnském panství něco páchat. Postupně jsme luštili indicie na mapě. Zastávka vlaku – máme. Bunkr z předválečných let – tady! Zkusili jsme dokonce pohnout protitankovými překážkami (což je československý vynález a říká se mu ježek!). To se díky spolupráci nakonec podařilo!

Kleštili jsme si cestu střídavě po žluté a červené až k branám hradu. Všichni jsme se střídali v navigování cesty. Zjistili jsme totiž, že barva čar na mapě není náhodná, ale symbolizuje barvu turistického značení. Naučili jsme se taky číst rozcestníky a dokonce víme, jak dlouho už který slouží lidem.

Přesedlali jsme ze žluté na červenou, obešli jsme hrad a namířili si to k Dubu sedmi bratří. Ten byl na mapě znázorněn fotkou žaludu a my jsme to za pomocí mapy rozluštili! Dub to byl pořádný, muselo se nás sejít půl tuctu, abychom ho celý objali. Rovnou jsme si dali sváču, protože z žíznivé posádky se ozývaly ohlasy o mizející energii. U toho hned několik z nás zakoplo o lavičky. Ups.

Další bod na mapě ukázal Sochu svobody. V Česku? To je divné! Vždyť za sobotní výlet to do New Yorku a zpátky nestihneme! Zase pomohla mapa. On to bude lom Malá Amerika! Poslední bod byl nejtěžší a pro zachování tajemství se tady o něj nepodělíme. Jisté však je, že poklad už je skoro na dosah! Museli jsme si pro něj slanit. To bylo docela dobrodružné, ještě že nám vedoucí pomohli a jistili nás, kdyby někomu ujela noha.

Co teď? Jsme tady. Rozsvítili jsme lucerny a společně jsme se ponořili do tmy. Čekaly nás dlouhé zatuchlé chodby, někde ještě byly vidět známky kolejnic z těžby. Tady někde ti skřítci poklad schovali? Došli jsme na konec chodby a… Co tam vidíš? No tak, co to je? Nic. Jak nic? No ti říkám, nic tu není. Lehké zklamání, třeba je ten poklad v jiném zákoutí?

A skutečně. Ondra si všiml malých světelných znamení, která vedla do vedlejší chodby. Ta znovu zatočila a na konci byla stará truhlička! Hurá! Máme to! Ale potichu, ať nerušíme všude zavěšené netopýry. Podíváme se na to venku!

Na světle jsme zjistili, že v truhličce je jen divné, trpasličí písmo. A nikdo z nás jej neumí přečíst! Zkoušeli jsme to… Ach jo! Tohle ještě není poklad, to je jen další stopa! Asi je to něco velkého, v tom tajemném pokladu, když je tak dobře schovaný. No, aspoň se naučíme trpělivosti. Musíme v hledání pokračovat i na příští výpravě. V mezičase tajuplný dopis doneseme babičce od Přezdívky, třeba bude vědět, co s ním…

Ve zbytku času jsme si zahráli pár her, nabaštili se oběda a frčeli si to přes nádhernou Kubrychtovu boudu na vlak do Srbska (toho u Berouna). Zjistili jsme, že Opičák s Májou místo 10 vteřin počítají v minutách a klouzat se na zamrzlé cestě je dost legrace. Tak co, dorazíš na příští výpravu a pomůžeš Titiu nalézt poklad?

Zápis sepsal Ent v Teluk Benanh nedaleko George Townu.