Jaro je tady. Letošní (ne)zimu nám po několika měsících začínají střídat dny prosvětlené slunečními paprsky lákající k životu rostliny, zvířectvo i lidstvo. My v Titiu jsme se nemohli dočkat, až se do postupně probouzející se přírody společně vypravíme. Březnová víkendovka byla výpravou za jarem.
Jak už to bývá zvykem, sešli jsme se u pokladen na Smíchovském nádraží. Tentokrát nás bylo k radosti všech hodně! Během srazu o páté jsme brzy přišli na to, že spoje, kterými jsme měli v úmyslu jet mají zpoždění a rozhodl se až pro vlak o šesté. Výpravu jsme tak měli čas zahájit už na skoro prázdném nástupišti č. 1, kde jsme si zahráli pár her.
Cestovat pátečním odpoledním vlakem bývá zážitek. Skoro zázračně, se nám podařilo uzmout tři prázdná kupéčka, kam jsme se vměstnali. O jedno jsme se podělili se skautkami, se kterými jsme se ve vlaku potkali (zdravíme!) a když jsme využili prostory uliček vagónů Českých drah, v celku pohodlně jsme dorazili až do Srbska, které bylo naším výchozím bodem.
Nejprve při západu slunce, později za svitu měsíce jsme došlapali statečně s těžkými krosnami až na Kubrychtovu boudu, kde jsme si snědli večeře od maminek a tatínků z domova, roztáhli si karimatky a šli spát. Ani jsme neoddělali okenice, říkali jsme si, že nás ráno aspoň neprobudí světlo.
Dětem vůbec nevadilo, že je neprobudilo sluníčko, vesele vstaly brzy i za tmy. Tma byla jen uvnitř, s otevřením první okenice se otevřel i výhled do krásného jarního rána. Práci zpívaly, sluníčko začínalo hřát a my se bosky vypravili na bosou rozcvičku. Jarní příroda všemi smysly, to bylo tématem sobotního dne. Chodidly vnímat chladivou zem, nebo zbytky ranní rosy na trávě ve stínu. Špinavé nohy se umyly pod studenou pumpou a pak už nebylo pochyb, že jsou všichni dostatečně probraní. Snídali jsme venku a brzy poté se vypravili přes Bubovické vodopády na procházku, kdy jsem měli čas hledat barvy jarní přírody, v tichu poslouchat její zvuky, a dokonce i očichávat vše, co nám padlo do oka. Víte, jak voní vlhká hlína? Nebo rozkvetlé sasanky? Děti vám to sice rádi poví, ale nejlépe pochopíte, když se sami vypravíte do lesa k nějaké té rostlině si přivonět.
Slunce vystřídal déšť. Ke zkrácení procházky však po hromadné shodě dojít nemuselo a nepřišli jsme tak o prozkoumávání jeskyně, která se vynořila cestou. Všechno zmoklé šatstvo jsme zvládli vysušit ještě během přípravy oběda. Zatopili jsme si v kamnech a děti vyplnily prostor kreslením si.
Po poledním klidu, kdy se stihly vystřídat dokonce i kroupy, jsme vyrazili bádat v okolí Kubrychtovy boudy. S pomocí badatelského batůžku, který ukrývá lecjaké zajímavosti jsme pozorovali brouky, měřili stromy, nebo se vrátili určit živočichy žijící v jeskyni, co jsme objevili dopoledne. Kdo nechtěl bádat, měl jedinečnou příležitost vyzkoušet si různé druhy rozdělávání ohně, nebo si vyřezat klacek na večerní opékání špekáčků.
U ohně jsme se nakonec sešli všichni. Po spořádání všech buřtů, hermelínů a cuket jsme přečetli zápis z kroniky z minulé výpravy a plynule přešli ke zpěvu s kytarou, která nám už všem chyběla.
V neděli dopoledne jsme společnými silami a šikovně rozdělenou prací, zabalili, uklidili celou chalupu a připravili dostatek dřeva pro další dobrodruhy. Nějak rychle to zas uteklo. Nezbývalo než se vydat zpátky na vlak. Cestou jsme měli ještě čas na testování naší běžecké zdatnosti. Odměnou byl oběd v podobě Titiáckých super rolek, což je geniální, námi vymyšlený, recept, který ponecháme pod rouškou tajemna.
Se Srbskem jsme se loučili za chladnějšího počasí, než jakým nás vítalo. Vlak jsme stihli v pořádku, jen jsme tentokrát museli být v uličkách všichni. Ani v nejmenším nám to však nevadilo.
Díky za další skvělou výpravu, Titiáci!