Hodina na autobusovém nádraží na Černém mostě ukazují 16:35. Na nástupišti číslo 6 se schází titiáci, aby vyrazili na další výpravu – tentokrát připraveni prověřit svou odolnost. Nástupiště číslo šest na Černém mostě totiž značí cestu na sever, k Liberci.
Za pokynů milého pana řidiče a pomoci rodičů našich titiáků jsem naložili krosny se zimní výbavou do nitra oblíbeného žlutého autobusu. Zamávali jsme a nastoupili do autobusu, který nás měl zavést až na Fügnerku, jak se říká na severu. Titiáci trpělivě vydrželi shlédnutí všech reklam na obrazovkách v autobuse a tu zbylou hodinku cesty vyplnili luštěním hádanek, hledáním rozdílů a shlédnutím pár scén z oblíbeného filmu.
Dorazili jsme na čas a dle předem připraveného plánu jsem začali podnikat akci s krycím názvem „Desetiminutový přestup“. Zombík zadal pokyny jasně: kupte lístky v zeleném automatu v autobusu a tak Klára oběhla celé prostranství aby mohla koupit lístky do Šimonovic v modrém okýnku u paní. V autobuse, který jsme úspěšně stihli, pak poctivě označila všech osmnáct lístků v označovači jízdenek (jedna ze spolucestujících okomentovala její snahu slovy „To je zajímavé, to jsem ještě neviděla.“)
Skoro odbíjela sedmá, když jsme vystoupili v Šimonovicích. S nadšením jsme nasadili čelovky a vyrazili cestou dolů na Rašovku. (Až na to, že Rašovka je rozhledna… a rozhledny stojí na kopci. A na kopec se stoupá vzhůru.) Potom, co Klára správně otočila mapu jsme se tedy vydali s o něco menším nadšením vzhůru. Všude bylo ticho. Po naší levici se rozprostíral krásný výhled na Liberec. Kam čelovky dosvítili, tam byl vidět sněhový poprašek, jako kdyby někdo vzal obří cukřenku a krajinu okolo nás pocukroval.
Z Rašovky jsme už jen seběhli kousíček na místo, kde na nás čekal předvoj naší výpravy. Do rukou jsme pobrali deky, termosky s čajem a jídlo, abychom společně došli poslední kousek na místo, kde jsme chtěli strávit víkend. Přivítali nás postavené stany – díky Zombíku a Kačko!
Ano, byl sníh a my se chystali strávit noc ve stanu. Byla proto nutná jejich zimní úprava (vystlání extra karimatkami, dekami a spacáky) a seznámení se s pěti tipy, jak zůstat celou dobu v teple. Mezi tím, co probíhaly úpravy nocoviště, zbytek výpravy s chutí večeřel v jurtě, která se pomalinku vyhřívala.
Večeře byla snězená, stany připravené na noc, tak nezbylo nic víc, než se teple obléknout, vzít si minimálně dvoje teplé ponožky, poslechnou si pohádku o Kosích bratrech a popřát si dobrou noc.
Dobrovolnická práce v hruškovém sadu
Ráno nás probudila vůně teplého pudinku! (A nebo to byl možná Zombík, který zahájil časný proces balení.) Kotlíky od pudinku jsme na rozdíl od těch od zelňačky vylízali úplně všechny. A byla tu neděle. S ní balení, úklid a poslední společné jídlo – oběd, u kterého jsme si četli titiáckou kroniku a předali ji zase dál, abychom vše, co vám předkládám v tomto příběhu a ještě o něco víc, měli navždy uchované a mohli jsme vzpomínat.
Ent všem titiákům slíbil odznak zimního táboření v Levitiu (a už je tam máte!, kamarádi – jste dobří, zvládli jste to s grácií).
Museli jsme se trochu ve spěchu rozloučit, nezapomenout na stany a jablka k svačině a pak už jsme vyrazili (tentokrát opravdu z kopce) k Vlčetínu na autobus.
Ten přijel včas, pan autobusák se divil – „vždyť tábořit se chodí v létě!”, my ale víme své. V Hodkovicích nad Mohelkou nás čekal ještě poslední přestup. Měli jsme čas a tak jsme si společně povídali, jak jsme si výpravu užili. VKJ autobusy bohužel nedisponují obrazovkami, což některé titiáky zamrzelo, ale ta chvilka, za kterou jsme byli v Praze utekla i tak velmi rychle.
A už zas stojíme na Černém mostě, v kruhu a loučíme se. Někteří míří domů, jiní rychle přebalují aby stihli autobus zase do jiných dálek a někteří se vypravují pochutnat si na smažáku do restaurace U Houmra.
Díky za další skvělou výpravu!