Hodina na autobusovém nádraží na Černém mostě ukazují 16:35. Na nástupišti číslo 6 se schází titiáci, aby vyrazili na další výpravu – tentokrát připraveni prověřit svou odolnost. Nástupiště číslo šest na Černém mostě totiž značí cestu na sever, k Liberci.
Za pokynů milého pana řidiče a pomoci rodičů našich titiáků jsem naložili krosny se zimní výbavou do nitra oblíbeného žlutého autobusu. Zamávali jsme a nastoupili do autobusu, který nás měl zavést až na Fügnerku, jak se říká na severu. Titiáci trpělivě vydrželi shlédnutí všech reklam na obrazovkách v autobuse a tu zbylou hodinku cesty vyplnili luštěním hádanek, hledáním rozdílů a shlédnutím pár scén z oblíbeného filmu.
Dorazili jsme na čas a dle předem připraveného plánu jsem začali podnikat akci s krycím názvem „Desetiminutový přestup“. Zombík zadal pokyny jasně: kupte lístky v zeleném automatu v autobusu a tak Klára oběhla celé prostranství aby mohla koupit lístky do Šimonovic v modrém okýnku u paní. V autobuse, který jsme úspěšně stihli, pak poctivě označila všech osmnáct lístků v označovači jízdenek (jedna ze spolucestujících okomentovala její snahu slovy „To je zajímavé, to jsem ještě neviděla.“)
Skoro odbíjela sedmá, když jsme vystoupili v Šimonovicích. S nadšením jsme nasadili čelovky a vyrazili cestou dolů na Rašovku. (Až na to, že Rašovka je rozhledna… a rozhledny stojí na kopci. A na kopec se stoupá vzhůru.) Potom, co Klára správně otočila mapu jsme se tedy vydali s o něco menším nadšením vzhůru. Všude bylo ticho. Po naší levici se rozprostíral krásný výhled na Liberec. Kam čelovky dosvítili, tam byl vidět sněhový poprašek, jako kdyby někdo vzal obří cukřenku a krajinu okolo nás pocukroval.
Z Rašovky jsme už jen seběhli kousíček na místo, kde na nás čekal předvoj naší výpravy. Do rukou jsme pobrali deky, termosky s čajem a jídlo, abychom společně došli poslední kousek na místo, kde jsme chtěli strávit víkend. Přivítali nás postavené stany – díky Zombíku a Kačko!
Ano, byl sníh a my se chystali strávit noc ve stanu. Byla proto nutná jejich zimní úprava (vystlání extra karimatkami, dekami a spacáky) a seznámení se s pěti tipy, jak zůstat celou dobu v teple. Mezi tím, co probíhaly úpravy nocoviště, zbytek výpravy s chutí večeřel v jurtě, která se pomalinku vyhřívala.
Večeře byla snězená, stany připravené na noc, tak nezbylo nic víc, než se teple obléknout, vzít si minimálně dvoje teplé ponožky, poslechnou si pohádku o Kosích bratrech a popřát si dobrou noc.
Dobrovolnická práce v hruškovém sadu
Rána jsme se dočkali v klidu a většina z nás i bez toho, aniž by nám byla zima. Konečně jsme si mohli prohlédnout místo, kde jsme se nacházeli za denního světla – a ten pohled stál za to! Vysvitlo slunko, takže jsme po snídani s chutí utíkali na sraz s Honzou a Kubou z Čmeláku – Společnosti přátel přírody, kteří za námi přijeli a přivezli s sebou pracovní rukavice, pilky, štípačky a dvě motorové pily. Nezapomněli ani na čaj a kostkový cukr!
Jak už asi tušíte, čekala nás práce – pomoc za to, že jsme mohli trávit listopadovku na místě, kde stála jurta a výběh s ovečkami a poníkem. Se sluncem na tváři jsme se vrhli do prořezávání starého hruškového sadu. Bylo to důležité mimo jiné pro to, aby se v sadu dařilo růstu vzácným orchidejím (vstavačům mužským). Řezalo se, štípalo se, větve se tahaly pryč. Na kraji pole vznikala stále se zvětšující hromada různých keřů a trnitých šlahounů. Brzy jsme svlékli zimní bundy a někteří rozepli i mikiny. Práce zahřívá.
Šlo nám to pěkně od ruky, zvlášť poté, co se začaly ukazovat první výsledky. První část sadu byla krásně průchozí a nic nebránilo tudy tahat další a další větve pryč.
Dopoledne uteklo jako voda. Práce se stihlo dost a tak Honza s Kubou došli ještě pro pár dalších drobností, co nám přivezli – pro špekáčky a hermelíny na oheň! Ten už nám plápolal, některé dřeviny a trniny bylo lepší totiž rovnou spalovat. A tak jsme přiložili a začali opékat. Chutnalo nám velice.
Po obědě jsme se rozloučili s Honzou a Kubou a naopak se šli konečně pořádně přivítat s ovečkami a poníkem. Zombík si dokonce vzpomněl, jak se poník jmenuje – Josef. Intenzivní vítání se plné dobrůtek pro ovečky, hlazení a milých slov jsme si užili všichni. Jelikož je období zimy a slunce brzy zapadá, vyrazili jsme ještě do nedalekého lesíka, abychom za záře zapadajícího slunce stihli aspoň jednu hru vlajek. Stála za to!
S tmou jsme se přesunuli do jurty, kde už bylo krásně teplíčko. Nadšeně jsme všichni poslouchali Zombíkovi zážitky z pobytu v Belgii a počítali, na kolika fotkách se objeví šiška, nebo nějaké jídlo. Z toho nám trochu vyhládlo a tak bylo na čase na našem čtyřplotýnkovém systému na přenosném ohništi ukuchtit zelňačku. Byla výborná! A to tam ani nemusela být ta zakysaná smetana, na kterou si Zombík vzpomněl až po večeři… no jo no, stává se (třeba s vajíčky).
Večer se přehoupl v noc a tak si titiáci jen přestěhovali karimatky a spacáky do jurty, aby mohli druhou, chladnější noc, spát pospolu v teple. Zazpívali jsme si pár písniček, hlavně tu naši titiáckou, a popřáli si znovu dobrou noc.
Ale tábořit se jezdí v létě, ne?
Ráno nás probudila vůně teplého pudinku! (A nebo to byl možná Zombík, který zahájil časný proces balení). Kotlíky od pudinku jsme na rozdíl od těch od zelňačky vylízali úplně všechny. A byla tu neděle. S ní balení, úklid a poslední společné jídlo – oběd, u kterého jsme si četli titiáckou kroniku a předali ji zase dál, abychom vše, co vám předkládám v tomto příběhu a ještě o něco víc, měli navždy uchované a mohli jsme vzpomínat.
Ent všem titiákům slíbil odznak zimního táboření v Levitiu (a už je tam máte!, kamarádi – jste dobří, zvládli jste to s grácií).
Museli jsme se trochu ve spěchu rozloučit, nezapomenout na stany a jablka k svačině a pak už jsme vyrazili (tentokrát opravdu z kopce) k Vlčetínu na autobus.
Ten přijel včas, pan autobusák se divil – „vždyť tábořit se chodí v létě!”, my ale víme své. V Hodkovicích nad Mohelkou nás čekal ještě poslední přestup. Měli jsme čas a tak jsme si společně povídali, jak jsme si výpravu užili. VKJ autobusy bohužel nedisponují obrazovkami, což některé titiáky zamrzelo, ale ta chvilka, za kterou jsme byli v Praze utekla i tak velmi rychle.
A už zas stojíme na Černém mostě, v kruhu a loučíme se. Někteří míří domů, jiní rychle přebalují aby stihli autobus zase do jiných dálek a někteří se vypravují pochutnat si na smažáku do restaurace U Houmra.
Díky za další skvělou výpravu!
Tyto příběhy vás nadchnou ♥
- RVVZ Praha 2026: víkend plný sdílení, inspirace a nové spolupráce
- Poděkování za společnou cestu v roce 2025 a prosba o podporu oddílu
- Vánočka v Mařenicích: pospolitost u Štědrovečerní večeře, v kostele i na cestách, kdy nás řidič mikrobusu odmítl přepravit
- Zažijte inspirativní víkend plný workshopů: RVVZ Praha 2026
- Co jsme napáchali během listopadu
- Zobrazit více
Páchejte dobro i vy
Podpořte nás, prosíme, v libovolné výši. Má to smysl
Budeme za to vděční. Finanční dary nám pomáhají:
- udržet kvalitu oddílové činnosti
- připravovat pestré a smysluplné aktivity
- zajistit potřebné vybavení a zázemí
- budovat důležitý finanční polštář pro výzvy a příležitosti
Finanční dary neputují na výplaty, neboť veškeré aktivity v oddíle zajišťují nadšení dobrovolníci bez nároku na honorář. ♥
Za veškerou podporu mnohokrát děkujeme.