„Očekávané zpoždění vlaku se může změnit.“ Ach, jak je pěkné zase stát u hlavních pokladen Českých drah a poslouchat jedno hlášení o zpožděném vlaku za druhým – znamená to totiž, že se vyráží za dalším dobrodružstvím!

Cesta tam a ani o krok zpět

Sobotní ráno, devátá ranní. Tvoříme kruh, abychom společným pokřikem „Titi“ „JO!“ mohli zahájit letošní podzimní tábor. Loučíme se s rodiči, pobereme tašky nerozděleného jídla a pádíme na nástupiště, odkud nás vlak zaveze do vsi, která se jmenuje po kočkách. Že nevíte? Tak si zkuste na nějakou kočku zavolat. Teď už je to jasné – jeli jsme do Číčenic.

Jakýmsi nedopatřením se stalo, že naše rezervovaná místa se nacházela ve vlaku v tichém oddíle, mnozí se vyděsili, že budou muset být celou cestu potichu! Děs byl zažehnán, když jsme zjistili, že naštěstí máme zarezervovaný celý tichý oddíl. Nadšení zesílilo ještě více, když jsme otestovali, že dveře tichého oddílu jsou opravdu zvukotěsné. Čekala nás tak příjemná cesta plná povídání, stejně tak jako čekala příjemná cesta plná klidu a ticha naše spolucestující v netichých oddílech.

Z okýnek jsme pozorovali chvilkami sluníčko a chvilkami kapky deště. Podzim tu byl v plné parádě a Klára s Májou a Šášou neustále přepočítávaly trasu, abychom se vyhnuli dešťovým mrakům, ještě předtím, než vyrazíme. Také jsme na sebe dobrovolně vzali opatrovnictví kočárku, který u nás s úlevou zanechali jeho majitelé, aby se s ním nemuseli prodírat celým vlakem. Asi vycítili, že máme v srdcích dobro.

V Číčenicích jsme vystoupili v čase oběda. Z nádraží jsme si popošli na nedaleké fotbalové hřiště, u kterého byly lavičky, abychom naše putování začali radostí – obědem. Než se nakrájela všechna zelenina, někteří titiáci si vyprosili svolení k tomu oběhnout celé fotbalové hřiště, protože to nutně chtěli zkusit. Zkusili. 

Z chleba zbylo jen pár drobků, rozdělili jsme si mezi sebe poslední jídlo z tašek bokem, nasadili krosny a vyrazili jsme na dalekou cestu. No… Ušli jsme kousek, když se na nás začaly valit dešťové mraky. Nezalekli jsme se nic a místo plánu D začali realizovat plán E. Byli jsme totiž naštěstí pořád v Číčenicích, jen ne u nádraží, ale u autobusové zastávky. Meteoradar nám prozradil, že v Temelíně neprší a jízdní řády zase tvrdily, že nám za deset minut jede autobus právě tam. Mája koupila u pana řidiče lístek pro každého a ještě navíc pro osmnáct psů (chápejte místo zavazadla) a suchou nohou jsme se přesunuli do Temelína. V autobuse jsme si více, či méně složitě vysvětlovali princip jaderné energetiky.

Z Temelína už jsme vyrazili opravdu po svých. Nejprve v pláštěnkách, ale pak jsme se dočkali i toho sluníčka. Cestou jsme poprvé narazili na duběnky a s myšlenkami na Opičáka jsme je začali strkat do kapes, kdykoliv jsme nějaké pěkné našli. Původně jsme je chtěli pouze darovat, nakonec jsme je využili mnohem lépe, o tom ale až později v našem vyprávění.

Kromě duběnek jsme objevili spoustu krásných listů, šišky, pěkné klacky (tak moc pěkné klacky!) a taky větvičku jmelí. Za chvilku jsme měli plné ruce všeho možného, do kapes už se nám to ani nevešlo. Procházeli jsme barevnými lesy a dokonce jsme pozorovali duhu. Prošlapali jsme světa kraj, abychom v podvečer dorazili k chalupě Májiny rodiny, kam jsme se rozhodli dojít už první den. 

Z velké společenské místnosti jsme si udělali dočasnou klubovnu a ustlali jsme si nahoře na půdě ve voňavém seně. Břicha jsme zaplnili teplou polévkou a odebrali se na kutě, do říše snů provoněné senem.