Dvacátého osmého října dva tisíce dvacet dva, poslední hezký den v roce. Takový ten den, kdy se člověk raduje, že může být venku jenom v mikině a je mu dobře. Okolo plápolajícího ohně kafemlýnek drtí zrnka, které se záhy zalijí horkou vodou z ešusu. Na starém roštu se griluje zelenina a na horkém kameni se pomalu rozpouští hermelín v alobalu. Okolo ohně, na kamenných kvádrech tiše poposedávají tři postavy a sem tam pohlédnou dolů, do hloubky opuštěného lomu na kámen. Ještě před chvílí bylo veselo, během cesty stařičkým drncajícím vlakem a posléze během cesty pěšinami v lesích si měli hodně co říct. Nyní ale nastalo nervózní ticho. Takové to ticho, kdy je jasné, že se něco má stát. A někdo řekne větu, která bude znamenat začátek něčeho velkého.

Události předcházel a situace, kdy Opičák, Mája a Přezdívka odešli z vedení bývalého oddílu. Situace byla z jejich pohledu již neslučitelná s tím, jak by měla oddílová činnost vypadat a nedošlo k vzájemnému souladu všech tehdejších vedoucích. Situace, kterou si prošlo mnoho vedoucích a která se bude vždy v takových mikrokolektivech opakovat. Ne u všech, leč bude. Zkrátka je to život se všemi překážkami, který jsme si třeba nevybrali, ale můžeme – a je jen na nás jak – s ním něco dělat a hledat tu nejlepší cestu mezi klestím i květy v zahradě rajské.

Tato trojice si řekla, že uvidí, co bude dál. Zjistí, zda jí oddíl chybí, zda se cítí jako ti, kteří mají co nabídnout dalším dětem a zda chtějí v této krásné a přitom náročné práci pokračovat jak nejlépe dovedou.

Uběhnul den, dva, týden, měsíc. Během toho se vynořovaly vzpomínky i nápady na to, co úžasného by se dalo dělat v jiném – novém oddíle. Nakonec kdosi navrhnul, že by se mohli potkat, jet na výlet a na něm si říct, zda v oddílové činnosti chtějí pokračovat, jestli se jejich očekávání vůbec slučují a jak by měla taková činnost vlastně vypadat, když by oddíl stavěli úplně od začátku, bez zatím nepoložených základů.

Do chvíle ticha, bůhví od koho z těch třech, zaznělo: “ Tak jdeme na to?“ Ačkoli nebylo řečené do čeho, bylo naprosto jasné, o co jde. Ona věta snad ani nemusela zaznít, neboť bylo jasné, že právě ona chvíle je ta, kdy v napětí a zklidnění v jenom okamžiku je to, na co celý den všichni tři mysleli a co vyhlíželi již mnoho dnů.

Čím se začalo není pro tento příběh důležité. Podstatné je to, že se z těch třech v ten den stali novopečení vedoucí tou dobou bezejmenného oddílu. Dali si závazek, že budou brát oddíl vážně, ne jako volnočasovou záležitost, ale chtějí mít velký přesah. S tím pak šla ruku v ruce myšlenka předpokládané účastni na všech akcích jako jasná volba, ne výběr těch, které zrovna mám na starost. Zkrátka žít oddílem, ne ho brát spotřebně a pohodlně. „Zvládneme to i ve třech lidech tak, aby nás to bavilo a dali jsme tomu smysl.“

Zároveň u doutnajícího ohně byly položeny základy velké myšlenky co do vize i žitých hodnot. To vše zrálo a ještě se mnohokrát přemlelo jako vlny pod válcem jezu. O tom však v příštím pokračování. Nyní se totiž tři kamarádi po řádném uhašení a úklidu ohniště vydávají jim již známou stezkou s kopce dolů, aby mohli nasednout na vláček, který bude uhánět tmou a oni budou moci při pohledu na občasná míhající se světla v krajině kolem přemítat o tom, co společně napáchají za dobré činy.