Vánoční výprava, které v oddíle Titio neřekneme jinak než vánočka, nás letos zavedla do Lužických hor, konkrétně do Mařenic. Bydleli jsme v bývalé škole pod kostelem. Ta nyní slouží jako pionýrská základna. Už samotné místo napovídalo, že tohle nebude obyčejný víkend. Staré školní chodby malotřídky, vysoké stropy, ticho horské obce (mimo výkřiky pánů, co šli na cigárko před hospodu v době, kdy jsme měli kus stranou před kostelem rituál vítání slunovratu) a kostel tyčící se přímo nad námi slibovaly zpomalení, zastavení a společný čas, který spolu strávíme.

Dorazili jsme v pátek navečer, unavení z cesty. Jeli jsme totiž autobusem dvě hodiny, pak se titiáci dohadovali o tom, proč není zdravé kouřit, s jejich vrstevníky, které potkali na autobusové zastávce na přestupu. Pak nás čekala další cesta, pak čekání na správce objektu v zimě. No, po osmé večer jsme se již mohli vybalit a navečeřet se. Každý toho, co měl. Někdo tousty, jiný zavináče v ešusu, které mu vytekly do batohu. Po oškrábání brambor na bramborový salát ke Štědrovečerní večeři na další den přišel okamžik, na který se čekalo dlouho: promítání táborového filmu. Zhaslo se, rozsvítil se projektor a během chvíle jsme se všichni ocitli zpátky v létě. Smích, občasné poznámky typu „tohle jsem fakt řekl?“ a tiché dojetí se mísily v jeden celek. Tábor byl na chvíli zpátky a s ním i vědomí, že to, co spolu zažíváme, má smysl si připomínat.