vánočka

Vánočka v Mařenicích: pospolitost u Štědrovečerní večeře, v kostele i na cestách, kdy nás řidič mikrobusu odmítl přepravit

Vánoční výprava, které v oddíle Titio neřekneme jinak než vánočka, nás letos zavedla do Lužických hor, konkrétně do Mařenic. Bydleli jsme v bývalé škole pod kostelem. Ta nyní slouží jako pionýrská základna. Už samotné místo napovídalo, že tohle nebude obyčejný víkend. Staré školní chodby malotřídky, vysoké stropy, ticho horské obce (mimo výkřiky pánů, co šli na cigárko před hospodu v době, kdy jsme měli kus stranou před kostelem rituál vítání slunovratu) a kostel tyčící se přímo nad námi slibovaly zpomalení, zastavení a společný čas, který spolu strávíme.

Dorazili jsme v pátek navečer, unavení z cesty. Jeli jsme totiž autobusem dvě hodiny, pak se titiáci dohadovali o tom, proč není zdravé kouřit, s jejich vrstevníky, které potkali na autobusové zastávce na přestupu. Pak nás čekala další cesta, pak čekání na správce objektu v zimě. No, po osmé večer jsme se již mohli vybalit a navečeřet se. Každý toho, co měl. Někdo tousty, jiný zavináče v ešusu, které mu vytekly do batohu. Po oškrábání brambor na bramborový salát ke Štědrovečerní večeři na další den přišel okamžik, na který se čekalo dlouho: promítání táborového filmu. Zhaslo se, rozsvítil se projektor a během chvíle jsme se všichni ocitli zpátky v létě. Smích, občasné poznámky typu „tohle jsem fakt řekl?“ a tiché dojetí se mísily v jeden celek. Tábor byl na chvíli zpátky a s ním i vědomí, že to, co spolu zažíváme, má smysl si připomínat.

V noci jsme usínali s představou, že ráno nás neprobudí budík, ale křik dětí, které se vzbudily dříve. Jaké to bylo řekvapení, že se tak nestalo! Probudily nás totiž kostelní zvony. Zněly přesně tak, jak si člověk přeje, aby zněly: klidně, slavnostně a trochu starosvětsky. Akorát by si to mohly odpustit v sedm ráno. Někteří se ještě zachumlali hlouběji do spacáku, jiní už mířili do kuchyně usmažit výborné palačinky. Den mohl začít.

vánočka

Sobotní dopoledne patřilo procházce na vrch Kalvárie. Cestou jsme se bavili o křesťanských symbolech v krajině, tedy o křížích, kapličkách, cestách a jejich významu. Nejen o Vánocích, ale obecně. Povídali jsme si o tom, proč lidé tyto symboly stavěli, co pro ně znamenaly a co mohou znamenat dnes s odkazem na jednu knížku, která se dobře prodává zhruba od roku 200 po Kristu. Povídání přirozeně zapadalo do zimní krajiny protkané božími muky, kaplí i skalní kapličkou a nehmatatelnou vánoční atmosférou vznášející se kolem nás. Rozjímání bylo samozřejmě nutné vyrovnat aktivním blbnutím na balících slámy.

vánočka
vánočka
vánočka

Příprava na Štědrý večer

Během procházky jsme sbírali přírodní materiály: větvičky, klacíky a podobně. Věci, které dohromady dokážou vytvořit krásu. Už tehdy bylo jasné, že Štědrý večer nebude o třpytkách a plastu, ale o jednoduchosti a nápadech.

Odpoledne jsme se pustili do výzdoby místnosti. Kromě nasbíraných přírodnin přišly na řadu i pomeranče. Vykrajování vzorů z jejich kůry provonělo celou bývalou školní jídelnu a ukázalo, že i obyčejné ovoce se může stát sváteční dekorací. Každý přiložil ruku k dílu a výsledek stál za to.

Kdo chtěl, mohl se poté vydat na mši do blízkého kostela. Pro některé to byla první taková zkušenost, pro jiné návrat k něčemu známému. Každopádně to pěkně doplnilo dopolední povídání a dalo mu konkrétní podobu.

 

vánočka
vánočka
vánočka
vánočka

A pak přišla tma. Ta opravdová, bez lamp. Vyrazili jsme na louku, kde byly po velkém prostoru rozmístěné svíčky. Pod každou z nich se skrýval jediný vánoční dárek, který si každý měl najít. Každý z nás totiž nějaký vyrobil, s péčí, s myšlenkou na druhé, ekologicky a originálně. A pak ho získal někdo úplně jiný. Radost byla všude. Možná právě proto, že nešlo o finanční hodnotu věci, ale o gesto, o myšlenku, o nápaditost.

Následovala štědrovečerní večeře v podobě sekané, bramborového salátu a cukroví. To vše dokreslovalo sváteční atmosféru. Opičák pronesl vánoční projev, který nebyl dlouhý, byl přesně takový, jaký měl být (aneb jedni tvrdí, že 10 minut je ještě OK a druzí zase, že přes 3 minuty se nejde, pozn. redakce). Pak jsme vytáhli nástroje, zpívali koledy a byli jsme prostě rádi, že slavíme Vánoce pospolu.

Vánoční večer měl ale ještě jeden velmi důležitý moment. Společný dar pro celý oddíl. Nešlo jen o věc zabalenou v papíru, která by šla třeba sníst, nebo po použití vyhodit. Jde o něco, co s námi zůstane mnohem déle. Slavnostně jsme si totiž představili střih titiáckého ponča – nového slavnostního oděvu oddílu Titio. Pončo, které si podle vzoru bude moci každý titiák a každá titiačka ušít doma, klidně ve spolupráci s rodiči. Střih vytvořila Klárka a bylo znát, kolik péče a přemýšlení do něj vložila. Nešlo jen o kus látky, ale o symbol sounáležitosti, rukodělnosti a oddílové identity. Ticho, které během představování zavládlo, mluvilo za vše. Velkolepý potlesk poté stejně tak. Klárce tímto velmi děkujeme a těšíme se, až bude první skutečné pončo ušité.

vánočka

Písmo a dovednosti

V neděli jsme se věnovali plnění ForemT a také jsme si zapisovali zážitky do vlastních zápisníků. Každý po svém, každý to, co mu přišlo důležité.

Odjezd měl ještě malé dobrodružství. Mikrobus, který měl přijet, byl… Jak to jenom říct… Mikrocký? Mikrotický? Zkrátka prostě a jasně a evidentně pro 30 titiáků (byť rozličného vzrůstu) malý. Tak malý, že nás pan řidič odmítl přepravit. A tak jsme vyrazili pěšky. Šest kilometrů do Cvikova uteklo vcelku v pohodě. Možná proto, že nepršelo, nesněžilo, nebyly blesky ani metelice. Ale zcela jistě proto, že jsme se během balení opravdu naučili zabalit si do jednoho zavazadla, a tak nikoho netížil v jedné ruce spacák, ve druhé igelitka a na batohu zavěšené plandající bůhvíco. Ve Cvikově nás čekala sladká odměna. Tedy ponejprv nás čekaly keře u autobusáku pro hru na babu, pak nás čekal otevřený Penny Market s podezřívavým security guyem a pak nás čekala paní prodavačka, jež nás s radostí zkasírovala a až následně nás čekalo sladké potěšení v podobě sušenek (nejednalo se o oplatky, to jsme si jisti). Hned nato nás svezl velký autobus přímo do Prahy.

A když jsme se loučili, bylo jasné jedno: Vánoce se dají slavit různě. Ale tyhle společné, klidné a opravdové za to stály. Stejně jako jistě ty společné, klidné a opravdové v rodinách na oficiální Štědrý den 24. 12. ačkoli v různých dobách se slavil jindy a podle jiných kalendářů.

Čus bus v novém roce!

Tyto příběhy vás nadchnou ♥


Páchejte dobro i vy

Podpořte nás, prosíme, v libovolné výši. Má to smysl

Budeme za to vděční. Finanční dary nám pomáhají:

  • udržet kvalitu oddílové činnosti
  • připravovat pestré a smysluplné aktivity
  • zajistit potřebné vybavení a zázemí
  • budovat důležitý finanční polštář pro výzvy a příležitosti

Finanční dary neputují na výplaty, neboť veškeré aktivity v oddíle zajišťují nadšení dobrovolníci bez nároku na honorář. ♥ vánočka

Za veškerou podporu mnohokrát děkujeme.