Vincenc Zahradník není mem. Jak se na výpravě dozvěděl Zombík. Asi se ptáte, kdo je Vincenc. Je to postava z bájí, nebo je skutečný? A opravdu byl zahradníkem? Tak přesně to (a mnohem, mnohem víc) jsme vyrazili zjistit na poslední výpravě letošního titáckého roku.

„A tak jsem byla jednou v Zubrnicích…“

Šáša nám vyprávěla zážitky z dobrovolničení na jedné faře v Zubrnicích u Ústí nad Labem tak dlouho, až jsme se rozhodli, že tam musíme vyrazit také a vidět všechno na vlastní oči. Kam? Sem: Centrum Vincence Zahradníka. Vyrazili jsme v pátek večer z Hlavního nádraží. Zaplnili jsme tři kupé a ač bylo teplo, oproti naší poslední cestě vlakem ze Sněmu se dala cesta nazvat snad i pohodovou. Klárka vytáhla karty na prší a Zombík nám začal vysvětlovat rozdíly mezi klasickým Prším a jeho slovenskou verzí, Faraonem. Dudáka jsme si nechali až na zpáteční cestu. Vystoupili jsme v Ústí nad Labem a titiáky okamžitě uchvátila tamní lávka pro pěší vedoucí přes silnici až na břeh Labe. Hodinka čekání na autobus tak utekla poměrně rychle, zvlášť když jsme si dopřáli nanuky za 5 Kč jeden.

Autobus, ve kterém s námi jelo pouze pár místních (a pan řidič, který byl skvělý – vytiskl nám vše na jeden lístek!), nás zavezl do Zubrnic. Z autobusové zastávky jsme to měli historicky nejkratší cestu do cílové destinace, ušli jsme asi sto metrů k pěkné brance. Akorát začalo zapadat slunce, když nám branku pootevřela a srdečně nás na bývalé faře Vincence Zahradníka přivítala paní Ilona.

Budova renovované fary působila v barvě západu majestátně. Už první večer bylo zřejmé, že toto místo má svůj příběh a my se nemohli dočkat, až jej objevíme. To jsme ale nechali až na sobotu, teď byl čas rozložit tarpy, kdyby náhodou pršelo (opět poučeni ze Sněmu), a zalehnout. A ono opravdu hřmělo a blýskalo se, až se rozsvěcela celá obloha. Vedoucí neustále počítali, jak je ta bouře daleko, a přesvědčeni, že nás to obejde, maximálně nás lízne ten ocas, stavbě tarpu odolávali, aby ho nakonec po jednom blesku a hromu následujícím po pouhých dvanácti sekundách přeci jen vytáhli. Tím zaručili, že nás bouře skutečně minula a trefilo nás jen pár kapek, které spadly z čistého nebe.

Dobrovolničení v budově bývalé fary a výlet na Bukovou horu

Ráno nás vzbudilo sluníčko, koláčky od paní Ilony a vůně kávy. Roztáhli jsme druhý slunečník, srazili stoly a ponořili se do pohody letního českého rána. Z kuchyně vyhrávalo rádio s nalazeným jazzem, v zahradě bzučel hmyz a nikdo nikam nepospíchal. Idyla.

Po snídani jsme se sešli v kruhu na trávě. Nejprve jsme si připomněli jednu z našich nejoblíbenějších ctností, pracovitost, a poté konečně přišel čas, aby nám paní Ilona povyprávěla o Vincencovi a místě, kde jsme byli.

Vincenc nebyl zahradníkem, byl farářem. Slovy paní Ilony: „V knihách se o něm píše, že to byl osvícený vlastenecký kněz, filosof a spisovatel. Mě zajímá jako člověk.“ Ostatně zastával pokrokové, osvícenské a hluboce humanistické názory, které vycházely z tehdejšího reformního katolického hnutí, zejména z učení filozofa Bernarda Bolzana. Kvůli těmto postojům byl tehdejší státní i církevní mocí považován za nespolehlivého. Následně byl za trest odsunut právě do Zubrnic, kde se svým přítelem postavil faru. V souladu s Bolzanem věřil, že hlavním úkolem člověka je jednat tak, aby svými činy co nejvíce přispíval k blahu celku a všech lidí.

Budovu staré fary, kde mimo jiné pobýval po 10 let nuceně právě Vincenc (usiloval celou dobu o to, aby mohl působit v Praze), koupila Ilona v roce 2013 ve stavu, kdy měl dům pouze střechu. Od té doby budovu obnovuje, odhaluje jeho příběh a památky lidové kultury Zubrnic, které v sobě uchovává. A je to pěkný příběh.

Scházejí se tu dobrovolníci, šikovní řemeslníci a nadšenci z různých koutů Česka, Německa i Polska, aby pomohli s oprašováním místní historie. A tak jsme přijeli i my. Bylo potřeba vyklidit půdní prostory, roztřídit roztodivné věci na ty, které mají nějakou cenu, a na ty, které se mohou vyhodit. Titáci objevovali poklady a každý si odnesl něco, co si chtěl vzít domů. Pravidlo bylo jen jedno: vše se muselo vejít do krosny. A tak titiáci vymýšleli, jak si zabalit své hrníčky, dřevěné tulipány, keramické hodiny, knížky, 50 dkg závaží a jiné drobnosti. Udělena byla také jedna výjimka, a to Opičákovi, který objevil krásnou skleněnou vázu a hromadu rámečků na obrazy, ve kterých viděl potenciál.