Začátek června přinesl to, na co jsme se těšili celé jaro: tradiční Sněm Titia. Děti stejně jako minulý rok na Sněm nevyrazily s vedoucími za ruku, ale samy. Na schůzkách si koupily lístky na vlak, domluvily se, kdo půjde do vlaku první, kdo poslední, jak se spočítají na Hlavním nádraží a jak poznají, že nasedají do správného vlaku. Všechno zařídily samy. A pak skutečně odjely.

Vedoucí to sledovali s tím zvláštním klidem, který je napůl důvěra a napůl zatajovaný dech. Ale děti dorazily. Celé, ve správném počtu, ve správný čas.

Studánka a velká debata

Jakmile jsme se sešli, čekala nás práce, která ke Sněmu patří: stavěli jsme přístřešky (stejně jsme v noci dokázali zmoknout), čistili jsme studánku. Pak přišla ta část Sněmu, která se nedá pořádně naplánovat, jen otevřít. Sedli jsme si a začali mluvit o tom, jak to v oddíle bude dál, co funguje, co chceme změnit, na čem se nedokážeme snadno shodnout. Sněm je od toho, aby se takové věci řekly nahlas, a letos se to podařilo. Shodu jsme našli, i na věcech, kde jsme si ještě před pár hodinami nebyli jistí, že to půjde.

Oranžové šátky pod noční oblohou

Večer patřil tajnému rituálu. Kdo Sněmem prošel, ví, jak ten moment vypadá a co znamená. Kdo na něm byl poprvé, teď to ví taky. Těm, kteří splnili Grafit, jsme slavnostně předali brontosauří oranžové šátky. Není to jen kus látky, je to věc, kterou si člověk musí zasloužit, a bylo vidět, že to tak všichni berou.

Domů jsme se vraceli s tím příjemným pocitem, který nastane, když se toho za víkend stihne dost a zároveň nikdo nemusel nikam spěchat. Studánka čistá, dohody o tom, jak budeme v oddíle postupovat a čemu se budeme věnovat v dalších letech uzavřeny, šátky truetitiáci hrdě nosí na krcích. A máme tu další děti, které vědí, jak se koupí lístek na vlak a jak se cestuje bez dospělých. Příští Sněm se snad zase o kousek posuneme dál.