Na sobotu jsme měli velké plány – vstát včas, abychom stihli autobus na hlavní nádraží v Mostě. Nabalili jsme svačiny a oběd na celodenní výlet, na zastávce potrénovali formaci želva a pak se nechali odvézt na vlak.

„Co vy jste za oddíl?“ ozvalo se, když jsme opouštěli městskou linku města Most. Hlas patřil panu řidiči, který vystoupil s námi. Nervózně jsme odpověděli „Brontosauři, Titio z Prahy…“ (No jo, tak děti nemohly odolat a na zamlžená okýnka kreslily všemožné obrázky, ač vedoucí co minutu opakovali větu „nekreslete po těch oknech“ když ono je to tak lákavé. Tak se aspoň panu řidiči omluvíme, však co jiného by nám chtěl říct, úplně nahlas jsme taky nebyli.)

„Já jen, že takhle slušné děti jsem ještě nevezl.“ Jeho slova nás potěšila moc!

Na našich lístcích na vlak stálo Most – Chotějovice. Mířili jsme totiž na návštěvu uhelné elektrárny Ledvice. Přivítali nás tamní zaměstnanci ČEZu, ve zkratce nám představili místo, kde jsme se nacházeli, a pak nám rozdali 3D brýle, abychom pro začátek mohli zkouknout krátký film o tom, co taková uhelná elektrárna vůbec dělá, kde se bere elektřina, a proč je taková elektřina vůbec důležitá.

Někteří z nás byli úplně poprvé na 3D projekci a nemohli uvěřit tomu, že ti ptáci létají až k nám, že se takřka mohou dotknout stromů a že je třeba se vyhýbat prehistorickým žralokům. Tak se z krátkého filmu stal velký zážitek. 

Po zkouknutí informací z filmu byl čas na diskusi s jedním ze zaměstnanců. Děti se nebály sdílet vše, co o zdrojích elektřiny věděly a kladly zvídavé otázky, jak tedy funguje uhelná elektrárna oproti třeba vodním a větrným. A co že se děje s těmi dírami po povrchové těžbě uhlí? A opravdu sem denně přijede tříkilometrový vlak plný uhlí? – Ne, to je jen přirovnání, abychom si mohli lépe představit, kolik uhlí jedna taková elektrárna za den spotřebuje.

3D brýle jsme vyměnili za reflexní vesty. Následovala totiž výprava na nejvyšší rozhlednu v České republice – 140 m vysokou rozhlednu Ledvice přímo v areálu elektrárny. Rozdělili jsme se na tři party, abychom se vešli do výtahu, který nás vyvezl až do 44. patra. Výška to byla parádní, my jsme snad vyjeli až k mrakům! Je pravda, že vodní pára, která vycházela z nedalekého komínu elektrárny se skutečně postarala o to, abychom si připadali jako v mracích.

Když jsme se dostatečně pokochali výhledem na nedaleké vrcholy a doly, zase jsme se sešli. Tentokrát v místní herně. Dali jsme si oběd, krátký polední klid vyplněný hrami na obchodníky, kdy bylo třeba směňovat žáby za dřevo a nenechat si ho ukrást.

Opět se ukázalo, že ten, kdo vymyslel moudro v nejlepším se má přestat, věděl, o čem mluví. Tak jsme vrátili hernu do původního stavu a sesedli jsme si do kruhu, abychom společně uzavřeli návštěvu uhelné elektrárny, sdíleli své dojmy, řekli si informace, které ještě nezazněly a také tipy, jak s elektřinou doma zacházet.

Rozloučili jsme se a vyrazili zpět do Mostu. V momentě, kdy jsme míjeli nádraží v Chotěmicích bez toho, aniž bychom zastavili, začali někteří tušit, že zpáteční cesta nebude ledajaká. Dopoledne strávené uvnitř bylo potřeba přeci vykompenzovat pěknou procházkou do Bíliny.

A tak jsme šlapali, objevovali okolí, zpívali si písničky z muzikálů, házeli po sobě sněhové koule, obdivovali jsme napůl zamrzlý potok, zkoumali stopy zvěře a zkrátka si užívali pobytu venku. 

Nemilé bylo jen to, že elektrárna byla stále na dohled, a tak někteří měli pocit, že se jen zbytečně točíme v kruhu. Netočili!

Těsně předtím než jsme dorazili do Bíliny, jsme vystoupali po zledovatělé stezce na blízký kopec, aby na nás vykoukli Simpsonovi. No opravdu – vystoupali jsme přímo k nim. S nadšením jsme se všichni shodli, že lepší místo na společnou fotku jsme zatím nenašli. Snímek se členy Houmrovi rodiny byl poslední, který jsme ten den vyfotili na foťák – v ten moment došla baterka.

No hele a támhle je Falco z Nekonečného příběhu! A Manny z Doby Ledové, Červená Karkulka, Sněhurka, Bolek a Lolek… Les pohádkových postav byl kouzelný. Pustili jsme se do objevování příběhů, o kterých jsme už nějaký ten pátek neslyšeli. 

Z pohádek zpátky do reality. Poslední kilometr na nádraží, vlakem zpátky do Mostu, tramvají a autobusem do klubovny, vybalit, uvařit večeři (mezitím si znovu zahrát Vampíry), navečeřet se, zazpívat si s kytarami a už byl čas jít spát.