Březnovou výpravu jsme již tradičně tvořily já s Klárkou. Máme rády jaro, milujeme znaky probouzející se přírody a moooc si užíváme jarního sluníčka. Tento rok jsme dostaly tip na skvělé místo, kde se můžeme spolu s titiáky realizovat.
Napsala jsem na Farmu Dubno, že bychom rádi přijeli pomoct, že se nám líbí, jak pomáhají zvířátkům v nouzi a starají se o přírodní rezervaci a že to je přesně představa kvalitně stráveného víkendu. A bum. Nová superschopnost je na světě. Jsme snad všudezdejší. Na farmě už znali mě i Opičáka a prý se jim líbí, co a jak děláme, a moc se na nás těší. Takže se vyplatí páchat dobro, milí titiáčci. Juch! Sbalit a vyrazit.
Vítejte v přírodní rezervaci!
Poté, co jsme přežili cestu vlakem a vystoupili v České Skalici, čekali na nás Zdenda s Péťou a Thorem. Vedli nás spletitými cestami až k nim. Thor nás vedl jen pomocí svého čumáku, ale na nevidomého psa dokázal obdivuhodnou orientaci v tom, která ruka ho pomazlí.
Přešli jsme poslední cestu, aby nám Zdenda řekl: Vítejte u nás, tady široko daleko nikdo jiný není. Užijte si to.
A měl pravdu, ve večerním tichu byl slyšet pouze sýček, jako by taky říkal Vítejte, kamarádi.
Tak tedy dobrou noc a těšíme se, co nám přinese další den.
Sobotní dobromakačka a rekord
Na farmě se vstává brzy, to titiákům jde. Od rána na nohou a hned plní energie a chuti pomáhat.
Jako první nás čekala procházka k divoké pastvě koní, kterou nám chtěli místní ukázat. Skončilo to tak, že jsme měli po hodině práce vyčištěnou pěknou část ohrady od plastových ochran stromků, to aby nebyly sežrány. Dospělým stromům už je taková ochrana k ničemu a koním by mohly plastové kousky i dřevo s drátem hodně ublížit.
Na další činnost jsme se rozdělili a zbytek produktivního dne strávili na střídačku v potoce a ve výběhu oslíků a koní. Z málotekoucí strouhy bylo třeba udělat tekoucí potok, aby se mu dařilo zavlažovat spodní močálové louky plné chráněných rostlin jako jsou například některé druhy orchidejí. Pro nás to znamenalo nasadit holinky a vyndávat ze strouhy vše, co tam nepatří – spadlé větve, stromky i pořádné stromy (s těmi si poradili vedoucí). V potoce bylo taky spoustu žab, ty jsme sice vyndavat neměli, ale ony si to nenechaly vymluvit a vypadaly jako kameny… Ale nebojte, žádná nepřišla k úhoně.
Ve výběhu bylo třeba nabírat trus a nosit ho na valník. Odpočinková práce, při které vás zvědavě pozorovali čtyřnozí zvědavci. Tak co kdybyste náhodou měli v kapse kus jablka, stát se může vše.
Jak říká klasik, po práci legraci. V 16:30 jsme se zapojili do pokusu o český rekord v počtu zažehnutých ohňů v jeden čas. Tuto chvíli jsme využili k popovídání o našich rituálech, jak se při nich chovat apod.
Následovala chvíle volné hry. Kdo chtěl, mohl si poslechnout mé povídání o přemýšlení nad jídlem a vařením. Kdo nechtěl, měl spoustu volného času na vlastní prozkoumávání okolí či hraní her.
Večer nás čekalo opékání buřtů, zpívání a zajímavé povídání místního zakladatele (již zmíněného Zdendy) za doprovodu kejhání mazlení se dožadující Terezky (husy).
Nikomu se nechtělo věřit, že už zítra jedeme domů.
Nedělní odměna
Neděle nás přivítala pošmourným počasím, které jako by odráželo náš smutek z odjezdu. Balení nám zabralo notnou část dopoledne, i tak jsme ale stihli odměnu, kterou jsme ani nečekali! Všichni jsme se mohli projet na koni. Paráda. Pro někoho to bylo úplně poprvé, někteří už byli zkušenější, ale všichni, kdo seděli v sedle, měli úsměv ve tváři.
Někteří pak ještě vykydali stáje koním, oslíkům i telátku.
Pak už jen oběd, rozloučit se a cupky dupky na nádraží.
Děkujeme, Dubno!
A to je jako všechno...?
Slzy můžeme zatlačit. Všechno to totiž není. Po vzájemné dohodě obou stran se vymyslel plán, že březnová výprava zůstane tradičně rezervovaná právě pro toto místo.
Ptáte se proč?
Jednak se nám tu všem moc líbilo. Ale hlavně páchat dobro jednorázově je sice supr, ale páchat ho na stejném místě a vidět pokroky, které zapřičiňujeme, je mnohem lepší. K naší činnosti patří obé, tak teď to vypadá, že se zase můžeme o krůček posunout.
Díky všem. Já si to moc užila a vy? Pojedete příští rok?
