Před Vánoci jsme spáchali akci, kterou protínal duch tradic současných i dávno zapomenutých. Po náročném příjezdu do nádherné staré sokolovny v Turnově, jsme šli s chutí hned na kutě.  Už během srazu na nádraží jsme totiž věděli, že bude zle. Jakmile nás opustili rodiče, naskočilo na tabuli zpoždění 40 minut. To se během jízdy s přestupem na náhradní autobusovou dopravu vyšplhalo až na 92 minut. Na nádraží jsme se usadili u Fantovy kavárny a na ochozu mastili karty, hráli si s autíčky a zkoumali, co je pod tajným poklopem v podlaze.  Nudu ve vlaku zahnala Mája s ukulelem a vánočními písněmi. Vinit nemíníme. Přejetý automobil na trase není radostná věc. Aspoň jsme zažili milé setkání s vyšehradskými Pionýry, při kterém jsme si dopomohli s nalezením pohodlného sezení v autobusu. Rozuměj zaskládat báglama i prostor, který zdánlivě neexistuje a nepřidusit přitom Zombíka. Na dobrou noc nám Mája přečetla pohádku o Fiškusovi.

Sobota patřila společnému tvoření jídla, kde se každý podílel na výsledku. Pak jsme se pobavili o kartě ctností – starostlivost a vysvětlili si, jak s kartami budeme nadále pracovat. Přezdívka přečetl zápis v kronice, který napsal z první listopadové výpravy pod stany a předal funkci kronikářky Lauře. Následně jsme vyrazili na výlet po okolí krásné Jizery. Viděli jsme místní vyhlídku, vodopád, jez v Dolánkách, Zrcadlovou kozu. Krmili jsme ptáčky semínky, které jsme si poctivě vyběhali v chytací hře. Hráli jsme také prapodivnou hru ve vypuštěném koupališti, houpali se na kruzích na hřišti, nalezli pod vytyčením místem na písečném břehu lopatku. A Krakonoš našel opět ten nejlepší klacek, který s sebou táhnul až do Prahy. Během cesty jsme našli i popadané zelené větve na vánoční „stromek“. 

Navečer jsme společně připravili slavnostní hostinu, nazdobili cukroví, upravili vánoční chvojí ozdobičkami a nanosili pod něj vlastnoručně vyrobené dárečky pro výměnu losováním. Řekli jsme si něco o tom, kdo v jakých zemích nosí dárky a sdíleli, jak to je u nás. Minimálně v Titiu jsme našli čtyři možné scénáře.

Zazpívali jsme si koledy, na něž nás na kytaru doprovázel Zombík a na piano Laura. Připili jsme si na zdraví a pokračování Titia a těšili se z dobrého jídla. Po něm jsme lili vosk do vody a věštili tak budoucnost oddílu, pouštěli lodičky ze skořápek, krájeli jablko (hvězdička byla!), pověděli jsme si něco o dalších tradicích a pak jsme každý otevřel jeden dáreček (ocenili jsme eko balení). Všechny byly moc krásné a s péčí vyrobené. Záložky do knih, pletené čepičky, originální rukou malovaný kalendář, těžítko ze zavařovačky s rostlinkou uvnitř, stínohra za svíčkou… Zombík byl oceněn zeleným březovým lístkem.

Neděle patřila úklidu. Jako každé ráno jsme se po snídani věnovali další kartě ctností – štědrost, ale pak jsme hned uklízeli. Naučili jsme se díky Zombíkovi balit spacák do obalu a při Entově workshopu balit batoh. Zametli jsme, odnosili žíněnky za průběhu ping-pongového turnaje ve vhodné pauze skrz tělocvičnu na patřičné místo. Namazali jsme si chleby na oběd a uklidili jídelnu i kuchyň. Pak jsme si zahráli pár her v parku, poobědvali a vyrazili na vlak domů. Tentokrát již jel bez velkého zpoždění a my se šťastně shledali na nádraží s rodiči. Jakmile zůstali vedoucí osamoceni, pelášili v cuku letu za Kristýnou k Houmrovi na smažák a Opičák na Houmrovo smažené šílenství, kterému dal po několikahodinovém rozhodování (v podstatě to řešil od rána) přednost před Houmrovým smaženým čtyřbojem.