Školní rok začal a s ním i pravidelné středeční schůzky Titia. Po prázdninách jsme se na sebe těšili a nemohli se dočkat, až spolu budeme moct sdílet prázdninová dobrodružství.
Ještě více jsme se ale nemohli dočkat, až spolu vyrazíme na první výpravu a budeme si tak moc spolu další dobrodružství zažít!
Situace ohledně zářijové výpravy byla více, než zajímavá. Pár dní před tím, než jsme chtěli vyrazit strávit dvě noci pod širým nebem, se nad Českem ženili čerti, všichni, aneb přeloženo z lidové moudrosti: proháněla se jedna bouřka za druhou, dešťové vody bylo přemíry, řeky se rozlily a povodněmi ztížily život lidem v oblastech blízko vody.
Neváhali jsme dlouho a začali se zajímat, jestli jsou naše dobrovolnické ruce někde potřeba. Takové věci se těžko odhadují a tak jsme téměř do poslední chvíle vůbec nevěděli, jak výprava proběhne a kam že se nakonec vypravíme.
Bylo, je a bude. A tak bylo. S díky za naši ochotu nám bylo napsáno, že naše ruce neuplatní a naší finální destinací se tak stal Mukařov u Mnichova Hradiště, kde jsme okusili trochu toho chalupářského života.
V sobotu ráno jsme se sešli na Černém mostě, odkud jsme autobusem vyrazili do Jiviny. Cesta ubíhala podle plánu, jen v půlce přistoupil dětský kočárek a my jsme museli efektivně během chvilky přeskládat šestnáct batohů z prostoru pro kočárky nad hlavy našich spolucestujících.
Po přestupu, který jsme stihli na minutky přesně, jsme úspěšně dorazili do Jiviny, odkud nás po svačině čekala příjemná dvaapůlkilometrová procházka lesem až do Mukařova.
Děti s otevřenou pusou obdivovaly pec, kterou mnozí do té doby viděly jen ve filmu. Na chalupě bylo blaho. Poobědvali jsme společně na terase a velebili jsme společnými silami uvařenou povedenou česnečku až do oblak (alespoň někteří, hlavně já), protože byla poctivá, s vajíčkami!
Odpoledne jsme se vypravili prozkoumat okolí. Na jednotlivých zastaveníčkách jsme napříkald obdivovali traktor sklízející brambory, poslouchali Opičáka předčítajícího z táborové kroniky, zahráli si hry, abychom se v nové partě lépe poznali, nebo si povídali o oddílových hodnotách.
Na chalupu jsme se vrátili jak jinak než s rukama plnýma dřeva, abychom si mohli večer rozdělat ohýnek. Slunce zapadalo, pohledy všech byly věnované plamenům olizujícím donesené dřevo a společně s rozezněním strun kytary a ukulele se rozezněly i naše hlasy zpěvem táborových písní.
Těsně před spaním jsme se zúčastnili promítání táborového filmu, abychom odcházeli do postelí s hlavami plných vzpomínek či těšení se na další tábor. Ten podzimní je za rohem.
V neděli jsme v efektivně rozdělených týmech vysmýčili chalupu, až se leskla, sbalili jsme do batohů svačinu i oběd a vypravili se na cestu domů. Dopřáli jsme si totiž ještě čas u řeky Jizery v Mnichově Hradišti. Mohli jsme tak polední klid strávit pěkně na sluníčku, které nás za ty dva dny neopustilo.
Vraceli jsme se domů s dojmy různými, jedno jsme ale měli společné – všichni bychom byli rádi zůstali ještě jednu noc!